Divadýlko Mrak - O Palečkovi

Nejnovější představení Divadýlka Mrak - premiéra březen 2014

 

Na motivy lidových pohádek, pro potřeby Divadýlka Mrak napsal, režie se ujal, loutky vyrobil, kulisy namaloval a mnoho vtipů vymyslel František Xaver Watzl

Hrají: Yvonna Kršková a Josef Melena

 

Vyprávěním příběhů o lidové postavičce Palečka se nechali inspirovat František Hrubín, Božena Němcová i Jan Werich, a ti zase byli inspirací pro naše autorské, dramatické zpracování pohádkového příběhu.

Inscenace o malém, mrštném a vtipném hrdinovi – je, jak je u souboru zvykem - vsazena do velkých, variabilních, barevných kulis, herci v příběhu vystřídají mnoho převleků a k pomoci jim budou samozřejmě loutky – nejrozmanitějších druhů a velikostí. Děj dokreslují písničky, doprovázené hrou na kytaru

a samozřejmě nechybí vtipné a nečekané situace a zápletky.

V rodině chalupníka se jednoho dne narodil chlapeček, nebyl o nic větší než palec u ruky, a tak mu rodiče dali jméno Paleček.

Rodičům pomáhal, jak jen mohl. Jednoho dne dokonce tatínkovi „dostrkal“ oběd v košíku přímo na pole…a tam začíná naše pohádka.

…aby se tatínek v klidu najedl a kobylka, se kterou tatínek oral „ nevystydla“, vlezl si Paleček koni za ucho

a do něj křičel povely. Kobylka tak sama jezdila a orala.

Spatřil to  kupec a chtěl koníka koupit. Když však uviděl maličkého Palečka, chtěl koupit jeho. Tatínek nechtěl synka prodat, ale protože to byla jediná možnost, jak mohli chalupníkovi zbohatnout nakonec sám  Paleček, otce přemluvil a ten jej prodal.

Kupce cestou, ale přepadli loupežníci, bylo jim divné, že tak pěkně oblečený pán, nemá s sebou žádné peníze, a tak kupec musel s pravdou ven a když ukázal, koho za všechny peníze koupil, Palečka mu sebrali.

Loupežníci využívali toho, že se Paleček vejde i do klíčové dírky, a tím ho nutili krást. Jenže to se zase nelíbilo Palečkovi, a tak při každé loupeži dělal všechno pro to, aby loupežníci byli odhaleni a dopadeni. Dokonce jim i jednou utekl. Za drzost a vzpurnost se loupežníci Palečkovi pomstili – jako dar ho poslali strašnému Sněžnému žroutovi.

Sněžný žrout miloval a schraňoval vše, co bylo malé, malinké, malilinkaté, vše, co bylo mini nebo pidi,

a tak mu filuta Paleček prozradil jediné možné řešení, jak může rozšířit svoji jedinečnou sbírku miniatur: „Kdyby se totiž oženil a měl děti, byly by ještě mnohem menší než on sám“.

Sněžný žrout mu uvěřil, půjčil sedmimílové boty a Paleček šel „jen tak na oko“ hledat nevěstu, a tím si zachránil život.

Vrátil se domů k rodičům a časem se stal královským poslem v sedmimílových botách….

Paleček sice nebyl vysoký a urostlý, ale - kde mu „příroda ubrala“ jinde mu zase „přidala“.

Svým furiantstvím, dobromyslností, moudrostí a vtipem, tak lehce dohnal a mnohdy přechytračil člověka normálního vzrůstu.

A tak naše pohádka vede dětského diváka  k zamyšlení, že to, co vidíme očima je jen „pozlátko“

a až teprve tehdy, když se člověk projeví, zjistíme, jaký doopravdy je.

Divák si vědomí, že síla člověka není v jeho velikosti a hromotluctví, ale v tom, že má srdce na pravém místě.